Můj šestý sen
Tento sen se mi zdál v době, kdy jsem procházela osobní krizí a cítila jsem se velice osamocena, nic se mi nedařilo, měla jsem pocit, že mi nikdo nerozumí a pohrávala si s velice ošklivými myšlenkami. Modlila jsem se k Bohu, aby mě zbavil tohoto stavu. Potřebovala jsem, aby mě někdo objal, pohladil a řekl mi něco hezkého. Vroucně jsem se modlila, abych na to nemyslela a v noci se mi zdál tento sen.
Byla jsem na nějakém náměstí, které se podobalo trošičku náměstí v Českých Budějovicích. Nikdy jsem sice tam nebyla, ale podle nějakého pohledu mi to připomínalo toto náměstí. Šla jsem tímto náměstím a byla jsem zamyšlená a moc jsem nevnímala co se kolem mne děje. Dusila jsem v sobě pláč a přála být si někde, kde mě nikdo nevidí. Najednou jsem si všimla, že kolem mne lidé před něčím utíkali a koukali překvapeně k nebi. Já tam také pohlédla a viděla jsem velikého ptáka, který se snášel dolů. Zůstala jsem překvapeně stát, protože byl zvláštní. Svou velikostí byl asi jako krocan, ale svou oblostí by nemohl normálně létat. Byl tak trochu jako koroptev, ale obrovská. Měl krásné modré peří. Snesl se přímo ke mně a svými křídli, jako by mě objal k sobě. Cítila jsem se jako malé kuřátko, když je u maminky zachumlané v jejím peří a vykukuje mu jen hlavička. Byl heboučký a tak dobře jsem se nikdy necítila. Jeho oči byli tak láskyplné, jako když se na vás dívá maminka. Chtěla jsem, aby ten sen nikdy neskončil. Ale on mě pustil, podíval se na mě těma maminkovskýma očima, jako když říká, já už musím, a neslyšně odletěl. Každý zná ten zvuk, když vzlétne větší pták. On ale odlétal úplně tiše.
Pak jsem se vzbudila a dlouho plakala, protože mě moc, moc chyběl. Ale cítila jsem se mnohem lépe. Přemýšlela jsem nad tím snem a říkala si, že to třeba byla moje maminka, která mi zemřela, když mě bylo 13 let.