Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pohádka o kapříku Karlíkovi

25. 1. 2011

 

Příběhy kapříka Karlíka

 

Byl jeden rybníček. Ani malý, ani velký, tak akorát. Nacházel se na jihu Čech, a vyznačoval se tím, že měl krásně čistou vodu. Rybičkám se tam moc dobře žilo a byly spokojeny. Tímto rybníkem protékal potok, který mezi sebou spojoval několik dalších rybníků. A tak některé rybičky, které mají rády pohyb a rychle tekoucí vodu, jako například pstruzi, či štičky, cestovaly z jednoho rybníka do druhého. To se jim moc líbilo. Mohly se navzájem navštěvovat a měly spoustu místa na různé hry a rošťárny, kde bylo potřeba rychle reagovat, proplétat se větvemi starých smutečních vrb, nebo třeba jen závodit, která z nich je nejrychlejší. Vrby nad tím vším skláněly své staré hlavy nad vodou a pozorovaly toto rejdění rybek, od nejmenších až po štiky a sumce, a pokyvovaly souhlasně hlavami, že tak to má být, že takto je vše v pořádku.
 
 
Zamlklý Karlík

A tak vrby viděly i kapříka Karlíka, jak spěchá k místu, kde se vlévá potok do rybníka, protože tam na něj čekal jeho nový kamarád pstruh Čiperka. Čiperka měl doma krásnou knížku o mořích, kterou mu jeho maminka každý večer před spaním četla. Dovedl pak slovo po slovu všechno Karlíkovi převyprávět. A dovedl to tak hezky, že Karlík poslouchal a byl rád, že má tak šikovného kamaráda. Začal maminku prosit, zda by mu mohla také takovou knížku koupit. Četla by mu večer před spaním o mořích, o kterých mu vyprávěl Čiperka, kde prý žijí obrovské ryby, které umí zpívat a málokdo o nich ví. A také, že jsou krásně barevné a že je ještě moře, kterému říkají lidé oceán a tam jsou tak velké vlny jako domy, ve kterých bydlí lidé.
 
Když Karlík večer připlul domů, překvapil svou maminku zamlklostí. Chvíli ho pozorovala, a když viděla, že si nevšiml ani toho, že si ho starostlivě prohlíží, tak se ho zeptala, jestli mu nic není. Karlík se na ni zadíval a řekl: „Maminko, jsem váš syn?“ Maminka překvapením zalapala svojí pusinkou, až se jí dělaly u žáber bublinky. „Propánajána, co tě to napadlo? Proč bys neměl být náš syn prosím tě?“ „Víš, dnes mi Čiperka vyprávěl o rybičkách, které jsou barevné jako ptáci. A mě přitom napadlo, že kapři přeci nejsou barevní. A že mají jinou barvu než já. Proč já, když jsem kapr, jsem zelený? Kolikrát se mi kamarádi smějí a mě je pak moc smutno.“ Ale synku můj, přivinula maminka svého Karlíčka a řekla mu: „Víš Karlíčku, tím, že jsi zelený, jsi výjimečný a nikdo jiný takový není. Tudíž jsi vzácný. Takový kapřík jako ty se rodí jednou za sto let. Vůbec si nevšímej posměchu od takových kamarádů. Protože správný kamarád by se ti nikdy nesmál. Správný kamarád tě má rád takového jaký jsi, takového tě poznal a určitě by tě nevyměnil za jiného jen proto, že jsi jiný než ostatní. Pochopils mně? Ano maminko, máš pravdu. A Karlík cítil, jak mu spadl kámen ze srdce, on se totiž strašně se bál, že není maminky a tatínka.
 
 
Čiperka vypravuje
 
Ráno u snídaně to byl zase ten maminčin kapřík Karlíček. Dnes mu Čiperka slíbil, že mu bude vyprávět zase něco zajímavého. A tak se Karlíček už nemohl dočkat, co to bude. A také že ano. Čiperka vyprávěl o své mamince, která jak říkala sama, tak byla do Čiperkového tatínka tak zamilovaná, že jí to stálo málem život. „Jen to honem vyprávěj,“ nedočkavě popoháněl kamaráda Karlíček. Bylo to prý těsně před tím, co se narodil Čiperka. To se jednou takhle vypravila na nákup. Když vyplula na ulici a zamyslela se, co by uvařila dobrého tatínkovi k večeři a zapomněla být ostražitá, mihla se jí před nosem taková pěkná žížalka. Ona rychle zareagovala a lapla po ní. Ale ouvej, cítila, jak jí háček propíchl rtík. Strašně to zabolelo. Cítila, jak rychle jí něco táhne nahoru ven z vody. Radši zavřela oči a v duchu se loučila s Čiperkovým tatínkem. Uviděla, jak ji nějaké teplé ploutve, či co to bylo, chvíli držely a pak jak jí ty ploutve zbavili háčku, který ji způsoboval tolik bolesti. Ploutve jí pohladili, což bylo příjemné, a najednou žbluňk a byla znovu ve vodě. Na nic nečekala a rychlostí blesku byla zpátky doma. Rychle zavřela dveře a teprve pak cítila, že je v bezpečí. Tatínek prý ten den byl bez večeře, ale vůbec mu to nevadilo, protože byl rád, že to tak dobře dopadlo. Podruhé si už dávala veliký pozor a nejednala už nikdy tak zbrkle.
 
Karlík pak večer doma vyprávěl o mamince svého kamaráda. Maminka i tatínek poslouchali a pak řekli: „Vidíš synku, nikdy nesmíš zapomínat, co vše může každého z nás postihnout. Musíme být pořád velice opatrní.“
 
 
Veliké štěstí
 
Aniž by to kdo tušil, již brzy měl sám Karlík zažít podobnou nepříjemnou událost na vlastní kůži. Druhý den totiž, když spěchal za Čiperkou, zrovna míjel potopenou vrbovou větev, kde si vždycky cvičil rychlý útěk před nebezpečím. A tak si řekl, že Čiperka chvilku počká a on si znovu vyzkouší, jak mu to jde. Mrsknul sebou a bleskurychle zmizel mezi listy vrbové větve. Zároveň ale uslyšel cvaknutí něčích zubů. Otočil se a skrze vrbové větve uviděl lesklé štíhlé tělo štiky Zubatky, která rejdila tam a zpátky a nechápala, kam se tak nečekaně ztratila její jistá kořist. Ještě chvilku plavala kolem a hledala, ale když nic neviděla, zklamaně odplula. Karlík si teprve teď uvědomil, jaké měl štěstí. Jak si nevědomky zachránil život. Ještě dlouho se chvěl po celém těle a byl moc rád, že to takto dopadlo. Teď byl moc rád, že je zelený. Protože právě tím, že měl zelenu barvu, splynul s listy vrby a Zubatka ho proto neviděla.
 
Karlík dosud o štice Zubatce slyšel jen z vyprávění, ale že se s ní setká za takovýchto okolností, to vůbec netušil. Slyšel, že Zubatka žije v tom největším rybníce, kde prý žije více druhů ryb, ale že často navštěvuje i jiné vodní plochy, kde mohla ulovit nějakou další kořist.
 
V tom si Karlík uvědomil příšernou věc. Zubatka odplula směrem, kde se měl sejít s Čiperkou. V tu chvíli zapomněl na strach a nebezpečí a rychle vyplul z úkrytu. Už z dálky viděl, že Čiperka zahlédl štiku Zubatku včas, a protože pstruh je ryba velice rychlá, podařilo se mu odplout do bezpečí. Štika se užuž s kořistí loučila, ale koutkem oka zahlédla Karlíka. Mrskla sebou a už se za ním hnala. Karlík měl namále. Ještě, že nebyl daleko od místa, kde byl předtím schovaný. Okamžitě se vrátil a schoval se znovu do vrbového listí. Měl však malou dušičku. Věděl, že tentokrát se Zubatka jen tak kořisti nevzdá. A měl pravdu. Štika obeplouvala celé místo pořád dokola. Ať se ale snažila, jak chtěla, nic jí to nebylo platné. Karlík ani nedutal a ani se nepohnul. Tak se mu podařilo uniknout pátravému pohledu Zubatky.
 
Zubatka byla rozzlobená. Snad jsem se nenapila ohnivé vody, že mám problém vidět kořist. Vždyť mi už podruhé zmizela. Abych tak dopadla jako můj dědeček, když byl malý. Ten někde našel láhev, z které vytékala nějaká tekutina, a on byl velice zvědavý a tak trošku ochutnal. Začala se mu z toho točit hlava, lekl se, že se utopí a tak honem plaval domů. Když už byl před domem, viděl dveře dvakrát a vrazil do zdi. A když už konečně vplul do kuchyně, tak se začal strašně smát a maminka se lekla, že se děda zbláznil. Protože pořád ukazoval na maminku a tvrdil, že má dvě stejné maminky. Pořád se ptal, kterou z nich má tedy poslouchat – jestli tu levou, nebo tu pravou. Stále se snažil vplout do svého pokojíčku a stále se nemohl trefit do dveří, tak se otočil a ptal se maminky, proč ty dveře pořád uhýbají. Maminka ho usadila na židli u stolu a dala mu vypít čaj, který udělal divy. Malý štikounek se pomalu uklidnil a vystřízlivěl. Pak se ho maminka ptala, co se mu přihodilo a on ji to vyprávěl. Maminka hned věděla, o co se jedná. Malý štikounek se napil ohnivé vody, která vytékala z té láhve. Musel jí potom slíbit, že se nebude přibližovat k žádným lahvím, z kterých něco vytéká.
 
To vše proběhlo hlavou štiky Zubatky. Chvíli ještě kroužila kolem vrbového proutí, ale pak se své možné kořisti vzdala a odplula směrem k velkému rybníku.
 
Karlík teď mohl konečně plout domů. Čiperka už doma byl a vyprávěl mamince, co zažil. Maminka se zpočátku lekla, ale pak mu řekla, aby si z toho vzal poučení, jak musí každá rybička být opatrná. I maminka Karlíka upozorňovala na to, že Zubatka určitě připluje znovu, že se jen tak své kořisti nevzdá a určitě udělá další pokus, aby svou kořist dostala. Nabádala syna k veliké opatrnosti a říkala mu, že by měl teď alespoň dva dny zůstat doma.
 
 
Na návštěvě u Klepýtka
 
Karlík se nemohl dočkat, až popluje za Čiperkou a co bude říkat na to, co zažili. Dvoudenní čekání bylo pro něj strašně dlouhé, a tak když se konečně sešli, vynahradili si své nucené domácí vězení lumpačinami. A bylo skoro neuvěřitelné, co ty dva rošťáčci dokázali. Od vývrtek přes kličky až do bleskových mizení. Hodnou chvíli je pozoroval starý rak Klepítko a shovívavě se usmíval. Vrátil se v myšlenkách do dětství, kdy také vyváděl všelijaké darebačiny. Jak rád by se připojil a zařádil si s nimi, ale nehodilo se to vzhledem k jeho stáří. Jen si povzdechl a pokračoval v cestě k domovu. Pak ho něco napadlo a tak se obrátil a zavolal na ty dva nezbedy, zda by nechtěli k němu přijít na návštěvu. Čiperka i Karlík nadšeně souhlasili a starého raka navštívili. Klepítko se tak zase cítil, jako kdysi, když byl mladý. Dal jim nějakou tu dobrůtku a pak jim vyprávěl všelijaké darebačiny, které dělal za mlada. Dával jim také rady jak se chovat, když se pohybují v neznámých vodách. Třeba aby nedopadli jako mřenka Jája.
 
„A co se stalo Jáje?“ ptali se Čiperka a Karlík. A tak děda Klepítko jim vyprávěl jak Jája, která chtěla navštívit svou babičku v Dolním rybníku, najednou někde cestou zmizela a domů se vrátila až před dvěma dny. A že pozvala všechny známé na návštěvu, kde jim povypráví, kdeže byla tak dlouho a co zažila. „A mohli bychom také jít s vámi dědečku Klepítko?“ ptali se rybí kluci. “No samozřejmě, že můžete. Počkám tady zítra na vás. Odpoledne ve tři hodiny se tu sejdeme a pak tam poplujeme společně.“
 
 
 
Jája vypravuje
 
Druhý den se nemohli oba kamarádi dočkat a tak připluli za dědou Klepítkem o celou hodinu dříve, než se domluvili. Děda Klepítko řekl „I podívejme se safraporte, jak jste brzo vstali, když vás něco zajímá. No, já si vezmu dnes svojí sváteční hůlku a pomalu poplaveme. Stejně rychle nemůžu“.
 
Když konečně dopluli k domu mřenky Jáji, zrovna tam její maminka otevřela zahradní branku a všechny pozvala dál na zahradu, kde měla nachystané malé pohoštění. Každý dostal nějakou tu dobrůtku, kterou Jájina maminka napekla na oslavu návratu její dcerky. Jája počkala, až všichni dojedli a pak začala vyprávět.
 
„Jak všichni víte, doposud jsem nebyla žádný svatoušek. Dost jsem zlobila maminku i tatínka. Pomáhat babičkám a dědečkům mě nic neříkalo. A té malé rybce mníka obecného odnaproti, jak se jmenuje Ploutvička, ta co je jinak moc hezká, ale je sirotkem po tom, co jí zemřeli rodiče, tak té jsem se ještě k tomu všemu posmívala, že je špinavá. Ale od chvíle návratu domů jsem se změnila a jak to všechno bylo, vám teď povyprávím.“
 
„Jak je známo, chtěla jsem navštívit babičku v Dolním rybníku. Plula jsem v potoce a kochala se při tom pohledem na ty louky z obou stran potoka, kde bylo plno kopretin, vlčích máků a chrp a plno jiných kvítků, které ani jménem neznám. Nad tím vším poletovali malí modří motýlci, i větší Otakárci fenykloví. Všude bylo plno i dalších krásně zbarvených létajících ptáčků nebo mušek, jepic a dalšího hmyzu. Sluníčko vše koupalo ve svých blahodárných paprscích. Toto vše bylo tak krásné, že jsem zapomněla dávat pozor, kam pluji. Vím, že jsou tam místa, kde jsem měla být opatrná, ale já na to úplně zapomněla pohledem na tu krásu, co mě obklopovala. Najednou jsem cítila, že mě velkou silou táhne proud někam dolů a já neměla tolik síly, abych s proudem bojovala. Ucítila jsem, že se pode mnou ztrácí půda a najednou jsem padala a padala, až jsem nakonec žbluňkla do vody nějakého jezírka s neskutečně křišťálově čistou vodou, která byla měkká jako samet. Rozhlédla jsem se a to co jsem spatřila, mi vzalo dech. Jezírko bylo obklopené neskutečně krásnou zahradou, kde kvetlo tolik druhů květin, o kterých jsem nikdy ani neslyšela ani neviděla. A vůně z nich se linula po celé zahradě. Poletovali tam překrásní pestrobarevní ptáčci, kteří hýřili neskutečnými barvami. Dokonce i motýli, kteří tam poletovali, byli mnohem větší a barevnější. Nikdy jsem neviděla něco tak krásného. Připadala jsem si jako v ráji. A pod námi ve vodě, pod tou vší krásou, byl skvost vodní říše. Zářil tam překrásný zámek. Sluníčko znásobilo lesk a krásu tohoto skvostného zámku.“
 
„Byla jsem u vytržení z té krásy kolem, když v tom jsem si všimla, že tam nejsem sama. Kolem kroužily překrásné duhové malé rybky, které si mě zvědavě prohlížely. Mezi nimi byla větší překrásně zbarvená rybka a měla korunku na hlavičce.“
 
Zamířila ke mně se slovy: „Vítej u nás Jájo v našem království.
 
Jak víš, že se jmenuji Jája?“ zeptala jsem se.
 
„Jájo, jak vidíš sama, nejsi na obyčejném místě, jsi v pohádkové vodní říši a v království Sumce třetího. Sem se málokdo dostane. Byla jsi vyvolenou naším tatínkem králem a to se stává jednou za sto let, že se může někdo sem dostat a vidět to, co ostatní nikdy neviděli a ani neuvidí.  Proto si toho važ. Teď ti ukážeme náš zámek, pak poobědváme a poté tě představím našemu tatínkovi, který se na tebe již moc těší. A ničemu se nediv. V pohádkovém království je všechno možné a tak všechno o každé rybce tu víme. Já se jmenuji Duhovka. Ale teď už se nevyptávej a pojď s námi.“
 
„A já ji omámená tím vším jí následovala bez řeči. Vpluly jsme do zámku, který byl bohatě zdoben drahými kameny, perlami i zlatem. Byl to takový zážitek, který se slovy ani nedá vypovědět. Nádherné komnaty, sály, vše bylo bohatě zdobeno a vždy v jiné barvě než byla komnata předešlá.“
 
„Když jsme vyplouvaly z poslední místnosti, bylo poledne a my jsme se vydaly do zámecké jídelny, kde již na nás čekal bohatě prostřený stůl. Už tam byl i pan král, který blahosklonně pokýval hlavou na pozdrav, a já sklonila hlavu, jelikož jsem se velice styděla. Po obědě jsme byly pozvány panem králem do salonku, kde se podávala káva, kde poprvé mě pan král oslovil.
 
„Posaď se Jájinko a pověz mi, jak se ti u nás líbilo.“
 
„Pane králi, nemám slov, kterými bych mohla výstižně popsat tolik krásných pocitů při prohlídce zahrady i zámku. Shrnula bych to do několika slov - překrásné, úchvatné, neskutečně krásné.“
 
„Tak to jsem moc rád, že se ti tu tolik líbilo. Važ si toho, protože se sem dostane jen taková rybička, která si to zaslouží a to je většinou taková rybka, která poslouchá maminku a tatínka a pomáhá jim. Protože ví, že jak maminka, tak i tatínek, jí dají, co jí na očích vidí. Pro ní to musí tak být znamením, že ji mají oba rodiče tak rádi, že ač by také chtěli si něco koupit, tak si to nekoupí, protože chtějí udělat radost jí, kterou milují nade vše. Taková rybka pak chce, aby každý, který se nachází někde blízko nich, byl tak šťastný jako ona sama, a tak vyhledává babičky a dědečky, kterým udělá radost, třeba jenom tím, že jim pomůže s nákupem nebo si s nimi povídá, protože ví, že jsou sami a potřebují někoho, kdo projeví zájem a popovídá si s nimi. Už to je veliká zásluha a já o tobě slyšel tolik chvály, že jsem se rozhodl, že to budeš ty, která má to štěstí vidět naše království. Právem si to zasloužíš.“
 
„Já, mřenka Jája jsem zrudla jako jablíčko a ošívala se na své židličce, protože jsem cítila pohledy všech kolem stolu a velice jsem se styděla. Nakonec jsem to nevydržela a rozplakala se. Nikdo, kdo mě zná, by mi tu situaci asi nezáviděl. Pak jsem konečně dostala odvahu a řekla velice nesměle a potichu - Pane králi, tady zřejmě došlo k omylu. Nevím, jak se to mohlo stát, ale já nejsem ta Jájinka o které je tady řeč. Já… já… já určitě nejsem tak hodná, jak jsme slyšely od vás vyprávět. Já doma dost zlobím své rodiče. Starým babičkám a dědečkům jsem nikdy nepomáhala. Právě naopak. Vždy jsem říkala, že všude zdržují. U nás v ulici je malá rybička manželů Mníkových, kteří nedávno zemřeli, a malá jejich dcerka zůstala sama. Vždy ji někdo něco dá, ale já jsem se jí spíš posmívala, že je neupravená. Teď se velice za své chování stydím a je mi to vážně líto. Jak jsem mohla být tak hloupá a chovat se tak necitlivě. Chtěla bych to všechno napravit, abych byla hodna toho, že jste mi dali tuto možnost, vidět něco tak krásného. A tak abych si zasloužila důvěru, kterou jste mi dali. Právě teď si uvědomuji, že vidíme li takovou krásu, harmonii tak v nás to vyvolá pocit nebo chcete-li potřebu se stát součástí takové harmonie a krásy to znamená, že se stáváme lepšími. Alespoň to tak cítím já, a já se chci změnit a stát se součásti takové harmonie a krásy.“
 
Pan král se usmíval a pokyvoval souhlasně hlavou. „Jájo, řekla jsi to velice výstižně, ani já bych to lépe nedokázal. Jsem velice rád, že to na tebe takto zapůsobilo. To je účel tvé návštěvy zde a jsem doopravdy moc rád, že jsem se v tobě nemýlil. Věřil jsem ti a nezklamala jsi mě, a to je pro tvou změnu ten nejlepší začátek. Teď se můžeš vrátit k mamince, která se již o tebe bojí. Přeji ti, aby se ti vše dařilo tak, jak sama sis přála. Má dcerka se svými kamarádkami tě vyprovodí a šťastnou cestu.“
 
Jája se rozloučila s ostatními hosty a v doprovodu Duhovky a jejím doprovodem dopluly k jezírku, kde se s nimi seznámila. Po rozloučení se všemi rybičkami Duhovka dvakrát mávla proutkem a Jája se ocitla před domem, kde bydlela. Rychle vplula do kuchyně, kde našla maminku jak pláče. „Maminko, tady jsem, už neplač.“

Maminka přivinula svou holčičku k sobě a štěstím se znovu rozplakala. „Ani nevíš, jak jsem se bála, že už tě nikdy neuvidím.“
 
„Neboj se už o mne, já už nebudu zlobit ani tebe ani tatínka. Budu se snažit být taková, aby ses za mě nemusela stydět.“
 
 
„Tak a toto je vše, co jsem vám chtěla povyprávět.“
 
 Karlík koukal na Jáju a nemohl z ní spustit oči. Cítil jak mu srdíčko buší a když šli domů, děda Klepítko se zpytavě podíval Karlíkovi do očí a už se nedivil, že celou cestu neřekl ani jedno slovíčko. Pochopil, co se asi odehrává v jeho dušičce a tak o tom taktně pomlčel.
 
Čiperka byl také zamyšlený, ale najednou se zeptal dědy Klepítka: „Dědečku, myslíš, že Jája  se dokáže tolik změnit?“
 
„No já si myslím, že to myslí vážně. Měla v očích odhodlání a já ji věřím.“
 
Pak se rozloučili a každý se ubíral ke svému domovu.
 
 
Zamilovaný Karlík
 
Čiperka vyprávěl rodičům o Jáje a řekl, že ji obdivuje, že dokázala tak otevřeně mluvit o svých chybách. To každý nedokáže.
 
Oproti tomu Karlík toho doma moc nenamluvil a šel brzo do své postýlky. Díval se na oblohu plnou hvězd a nemohl odehnat obraz Jáji, který se stále vracel, až nakonec usnul.
 
Druhý den večer, když se vrátil tatínek z práce a viděl zamlklého Karlíka, potichu se zeptal maminky, co se stalo. Maminka jen mávla ploutví a řekla: „Nech ho, když bude chtít, tak nám to sám řekne.“
 
Po večeři si tatínek nechal udělat svůj oblíbený čaj a čekal, jestli Karlík nezačne sám něco říkat a nespletl se. Karlík připlul, posadil se proti svým rodičům a zeptal se: „Maminko, nevíte co to je, když vidíte někoho, kdo je vám sympatický, a začne vám tlouct srdce o závod? Nejsem nemocný?“
 
Maminka se s úsměvem podívala na tatínka a řekla: „Víš, Karlíčku, touto nemocí onemocní každý tvor na této zemi a jmenuje se láska. Nemusíš se obávat. Každý kdo jí zažil, ví, že je to krásný okamžik jeho života. Musíš ji pěstovat a chránit proto, že se jinak ztratí a nikdy se pak nevrátí.“
A tak Karlíček vstoupil z dětství do dveří dospělosti, které se mu začaly otvírat. Nechme tedy, aby žili svou první láskou a také svými denními starostmi.
 
Pstruh Čiperka si našel také kamarádku, která byla tak divoká jako on a tak si náramně rozuměli. Snovali plány na dobití jiných vodních ploch v okolí a tak pomalu se kamarádství Čiperky a Karlíka málem rozpadlo. Ale náhoda tomu chtěla, že se všichni čtyři znovu setkali a tak dobití jiných vodních ploch se konalo ve čtyřech. A to je konec pohádky.
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA