Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rozjímání

11. 3. 2009
Často se lidé přou, zda Bůh existuje či ne. Jakmile se toto téma objeví, ihned se lidé rozdělí na dva tábory. Jedni, kteří nepochybují, že něco musí existovat, co řídí tento svět a druzí, kteří kategoricky popírají existenci toho, kdo je stvořil. K těmto se samozřejmě přidají i ti, kteří tím, co vysloví, přikloní ostatní, kteří dosud váhali. Zdá se jim, že jedno tvrzení je logické a pravdivé. A to je tvrzení, že kdyby Bůh existoval, tak by nebyly války a neumírali by nevinné děti. Nebyly by nemoci a spoustu jiných kdyby.
 
I já se musím přiznat k tomu, že jsem měla pochybnosti a také jsem si kladla otázku, proč Bůh dopouští, aby se něco takového dělo. Dlouho jsem se k němu modlila, aby mi to vysvětlil. Protože chci, abych až se s někým budu o jeho existenci bavit, to i uměla vysvětlit. Tak bych mohla posloužit tomu, aby lidé začali nad tím uvažovat a přemýšlet jinak než doposud. Bylo mi dáno tomu rozumět takto: Bůh chtěl, aby se lidé mohli rozhodovat svobodně o svém životě. Stvořil nás k jeho obrazu, ale také nás obdaroval mozkem netušených možností, které si jen těžko dovedeme představit. Kdybychom ho používali celý, naše schopnosti by byly tak ohromující, že sami bychom se toho zalekli. Však je i psáno, že kdybychom řekli kameni "Posuň se!" tak se posune. Ale to je jen malý zlomek toho, co bychom mohli dokázat.
 
Bůh by nikdy neposlal lidi, aby se navzájem zabíjeli. Lidé si zvolili tu snadnější cestu a tím se zřekli Boha. Pro nás to znamená, že jsme mu znemožnili, aby nám pomáhal. Příklad: pracujete na místě, kde musíte, když o to někdo požádá, mu pomoci, ale pokud odmítne, tak se stáhnete a nemůžete nic proti tomu dělat. Tak je to i s boží pomocí. Nestačí volat jen, když je nám nejhůře a pak znovu nevěřit a stále a stále mu spílat. Podívejme se také opačně, co jsme my pro něj udělali, čím jsme ho potěšily. Od doby kdy přišel na tento svět, nepoznal něco hezkého. Jen ponižování, posměch a nakonec smrt. Který z nás by dokázal tak milovat svého nepřítele a trýznitele? Myslím, že ani jeden z nás. Vše co se tady děje není jeho vina, ale naše zaslepenost a nabubřelost kterou nám do mysli našeptává Satanáš. Na této zemi, kde prozatím Satanáš vládne, máme možnost vybrat si ze dvou cest. Z těchto cest je jedna široká, snadná, plná lákadel, bohatství, ale také neřestí a násilí, které se v posledních časech stupňuje.
 
Člověk, který se má dobře - má bohatství a je s tímto stavem spokojený, tak samozřejmě nebude hledat Boha, protože je mu dobře a má vše nač si vzpomene. A to je to, co Satanáš chce, aby si lidé neuvědomovali, že sice mají všechno, ale začínají ztrácet vlastní vůli, že ve skutečnosti přichází o mnohem víc. Ztrácí totiž lidství (a to je ten obraz boží, který jsme měli mít jako jeho dědici a z nás měla sálat lidskost láska porozumění). Jelikož jsme se stali poddanými Satanáše, chceme čím dál více, ovládá nás mamon a jsme pak bezcitní. V každém člověku vidíme nepřítele, který nás chce připravit o náš majetek a bohatství. Jsme arogantní, nadřazení a povýšení nad vše, co není na výši nás. Tím jsme si vybrali, kam směřujeme. Do bezedné propasti spolu s tím, koho jsme si vybrali - Satanáše. Ten moc dobře ví, že jeho dny jsou sečteny a jeho vláda brzy skončí v propasti, odkud není návratu. On nechce být sám a tak se snaží všemi prostředky sebou stáhnout co nejvíce lidí.
 
Pokud si však vybereme tu trnitou úzkou cestičku, o které víme, že to
nebude procházka růžovým sadem, (jelikož satanáš nám jí bude neustále  
ztěžovat, kde se dá. Zná totiž naše nejslabší stránky a na těch nás bude se snažit nachytat, jelikož ví, že tak nás lehce uvrhne do hříchu) ale pokud se opřeme o boží rámě, můžeme si být jisti, že na to nebudeme sami. Jelikož víme, jak mocného máme spojence, tak v momentě útoku Satanáše můžeme volat Boha o pomoc a ten nás Satanáše v okamžiku zbaví.
A další moment člověka je takový, že se nesnaží nad tím trošku přemýšlet.
Jedním šmahem Boha zneuznáme, ale je zvláštní, že se nikdo k němu
neobrátí o pomoc s vírou v jeho existenci. Když nám je nejhůře, voláme
k němu, ale nevěříme v něj. Dává to smysl? Když jsme vážně nemocni,
necháme se odvést do nemocnice a necháme se léčit lékařem, protože mu
věříme, že nám pomůže a zapomínáme, že jeho ruku se skalpelem vede
Bůh, že bez jeho vůle by lékař operaci s dobrým výsledkem nedokončil.
I lékař je jen člověk, i když Bohem vybrán a určen, protože to je
poslání. Ale o životě každého z nás rozhodne moc nejmocnější a to je
Bůh. Na to by měli myslet i lidé, kteří mají sklony k sebevraždám.
Když si chcete vzít to, na co vůbec nemáte právo si brát, jelikož
život vám dal Bůh a vaši rodiče, tak v takové chvíli, když vás Satanáš
takto nabádá a vloží do srdce beznaděj a myšlenku o vaší méněcennosti, vzpomeňte si na to, jak jste přemýšleli dříve a na úspěchy, které jste
předtím jistě měli, i když třeba nebyly příliš ohromující. Ale měli.
Neúspěch má spousta lidí a nebere si kvůli tomu život. Naopak, popere
se svými neúspěchy, protože získávají cennou zkušenost, když ví, že
tudy cesta nevede. Potom to musí jít jinudy. Život není jednoduchý,
ale my to přece při prvním nezdaru nevzdáváme a to je správná cesta.
Pomyslete také na své rodiče, kteří nad vámi bděli při vaši nemoci i při
vašich dětských hrách. Oni to byli, když vám ošetřovali
vaše zranění, oni vám dávali v noci obklady, když jste měli teploty. A
vy, protože vás třeba nechá děvče, si chcete vzít to nejdražší, co
máte, aby vás snad ona dívka politovala? Ale kdeže, ta si na vás za čas ani nevzpomene. A proč? Je to jednoduché, nebyla to ta pravá. Takto té pravé nedáváte ani možnost, aby se s vámi setkala jen proto, že vás nechala jiná, ta, na kterou někde čekal možná zrovna takový chlapec jako vy a teď ona ho musí najít, protože to bude ten pravý. Takže nespěchejte a dejte čas osudu, aby se mohl vyplnit i ve váš prospěch. Tím co takový sebevrah učiní, naruší koloběh života, chcete li osudu a to je neodpustitelný hřích. To jsou zásahy do božích věcí a to věru není dobře.
 
Ještě jedna úvaha. Proč se snažíme svým přátelům říkat líbivá slova i
když s určitostí s nimi nesouhlasíme, přestože víme, že to není
správné. Ale abychom se jim zavděčili, lžeme. Neuvědomujeme si totiž,
že my sami mu tím kazíme jeho povahu. Křivíme ji, protože i on později
nebude upřímný a celá generace je pak pokřivená a hraje si na něco, co
není. Je to falešné přátelství. Pokud budeme upřímní a řekneme svému
příteli, kamarádce pravdu do očí, sice je to bude bolet, ale pokud
kamarádka je rozumná, pochopí, že to s ní myslíte upřímně a tak se podruhé vyvaruje takového přestupku a toho na co jste ji upřímně
upozornila, jakou chybu udělala. Když jí však falešně přitakáte, tak
ona pokročí dál ve hříchu a tím se stáváte spoluviníkem ve hříchu.
 
TO CO ZDE PÍŠU, PROSÍM NEBERTE TAK, ŽE SE CÍTÍM BÝT LEPŠÍ. NE, NEJSEM. BOJUJU NEUSTÁLE JAKO KAŽDÝ JINÝ ČLOVĚK S HŘÍCHEM. PADÁM, VSTÁVÁM, ALE SNAŽÍM SE, ABY TĚCH PÁDŮ UBÝVALO A JÁ TAK MOHLA ZACHRÁNIT SVOU DUŠI. MUSÍME BÝT OBEZŘETNÍ A DÁVAT POZOR NA ŠPATNÉ MYŠLENKY. JAKMILE NĚCO TAKOVÉHO VKROČÍ DO NAŠÍ MYSLI, OKAMŽITĚ ZVOLEJTE VE JMÉNU PÁNĚ ODSTUP SATANÁŠI A MODLETE SE. UVIDÍTE, ŽE VÁS OKAŽITĚ TAKOVÁ MYŠLENKA OPUSTÍ A TO JE NAŠE MOMENTÁLNÍ VÍTĚZSTVÍ. A TAKTO MUSÍME BOJOVAT NEUSTÁLE.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář