Bulharsko má vlast
Bulharsko je krásná země. A má upřímný otevřený a bodrý národ. Sice jsem odešla s rodiči do Československa, ještě když jsem byla malá, ale mám Bulharsko velice ráda. Od roku 1958 jsme žili nejdříve v severočeském kraji Chomutov, Most, Litvínov. Pak ve východních Čechách. Když mi umřela maminka tak zase zpátky v Litvínově.
Víte, bylo tam hodně Bulharů a udržovali jsme takovou tu pospolitost. Při našich svátcích jsme se scházeli a společně oslavovali. Bylo to moc hezké. Znali jsme se navzájem a pomáhali si. Byli jsme z různých oblastí Bulharska, a když přišly prázdniny, jezdili jsme ve velkých skupinách domů. Každý rok. Pamatuji si, že tehdy jedna cesta stála 280 korun. Tím, že jsme cestovali společně, také jsme si pohlídali zavazadla a cesta rychleji ubíhala. Každý se těšil na rodinu a na to, že si dá typická bulharská jídla, která dlouho neměl. Každý se těšil na přátele, příbuzné a místa, která dlouho neviděl. Také já se těšila, že se pojedu podívat do Kazanlíku, Plevenského Kajlaku, Trojanu Sofie atd.
Když tatínkovy vypršela smlouva, vrátil se zpět do vlasti, kde se po nějaké době znovu oženil. Moje sestra se zde vdala a tak jsem u ní zůstala a dokončila 9. třídu. Pak se osamostatnila, musela se sama živit a tak jsem pracovala jako stavební dělnice. Tam jsem se seznámila se svým manželem a pak se vdala na Moravu. Ustala společná setkání, a vše se změnilo. Někteří se vrátili domů. Ze starších někteří odešli na věčnost. A přišel život se svými radostmi i starostmi. Přišly děti a návštěva vlasti se stále oddalovala do doby, až povyrostou. Mně se strašně stýskalo a čekala na to s velkou netrpělivostí, kdy konečně znovu uvidím svou vlast, své příbuzné, přátele.
Konečně se to podařilo a s dvěma dětmi jsme pro větší pohodlí letěli letadlem. Bylo to v roce 1973. Když hlásili, že budeme přistávat a kroužili jsme nad Sofií, nezvládla jsem to a rozplakala se. Kdybych mohla, tak bych celé Bulharsko objala. Chvěla jsem se po celém těle a velice se styděla za to, že jsem se neovládla a dala průchod citům. Ale bylo to silnější než já. Pak jsem viděla drobnou postavičku svého tatínka a byla jsem štastná, že ho vidím po tak dlouhé době. Čekala nás ještě cesta vlakem do Plevenu, ale já nasávala atmosféru, kterou jsem tak dlouho postrádala.
Když jedete ve vlaku, je to jako když jedete se svou rodinou. Zájem odkud a kam jedete, jakým že to mluvíte jazykem, to vše je kolorit domova. Lidé jsou bezprostřední, neberou to jako vtíravost. Je to prostě obyčejná nezištná zvědavost. Cítíte tu lidskost, upřímný a nefalšovaný zájem o vše co neznají a chtějí to vědět. To je, to co mi zde chybí. Prostá upřímná duše, upřímný zájem a hovor, který se rozproudí o všem. O způsobu života, o lidech, o práci, jak se zde žije. Kolik si vydělávají třeba učitelé, kde pracujete atd. Zde, kdybych se zeptala někoho na plat, tak to bude vrchol neslušnosti a nevychovanosti. Je to prostě bonton, který drží lidi v určitých mezích. Nemyslím si, že je to špatné, ale ta zdrženlivost a meze (to si myslím jen já) udržuje lidi v takové chladnosti. A člověk se musí držet zpátky a nemůže nechat své city, aby vyprýštily z vašeho nitra, tak jak to cítíte. Upřímný hovor vás uvolní a cítíte se šťastně, spokojeně. Když mluvíte strojeně a hlídáte každé slovo, jste v neustálém napětí a hlídáte hranici, kam až můžete a kde již nesmíte a to si myslím je stresující.
Dorazili jsme do našeho městečka Dolního Dabníku. Když jsme zahnuli do naší ulice a uviděla jsem naši lavičku před domem a pak vinici před domem a bohaté muškáty na schodech k verandě, byla jsem šťastná a spokojená. Po uvítání mojí druhou maminkou jsem spěchala se podívat na zahradu za domem, kde byla vinice nad vybetonovaným placem - před letní části kuchyně a pokojíčku, kde jste si po obědě mohli odpočinout a pak dlouhý betonový chodník až dolů, do zahrady k řece a lemovaný stromky meruněk. Nalevo byly vysázeny okurky, rajčata, cibule, baklažány, česnek, zelí. Rajčata, která měla třeba i jeden plod vážící 1kg. Byla krásně vyzrálá a slaďoučká. Prostě ráj zeleninky a bylinek. Pod vinicí se příjemně sedělo v chládku.
Děti se najedly, vykoupaly a šly na hodinku spát. A jen se sousedi dozvěděli, že jsme přijeli, tak se hned přišli podívat a tak za chvíli nás tam bylo více a krásně jsme si povídali. Já dychtila po tom, co je nového doma a oni zase o tom, co je nového zde v Československu. Náš pobyt byly pozvánky k jedněm, druhým a dalším příbuzným. Všude si museli zvykat na to, že se naznačuje obráceně ano a ne. Nejednou jsme se museli smát, když jim přidávali jídlo v domnění, že ještě chtějí přidat. Druhá návštěva domů se uskutečnila 1986 a pak to již byla má dcera velká v roce 88, 89 v září.
Pak jsem se již domů nemohla dostat, až když můj tatínek zemřel v roce 2002. A teď jenom mohu toužit, ale již se asi domů nepodívám, i když bych si to strašně moc přála. Moje nohy nechtějí chodit a tak zůstane jen touha po domově.