Vánoce 1978
2. 3. 2009
V srpnu 1978 jsme se přistěhovali do Prahy se 3 dětmi. Měli jsme nový byt a začali si pomalu zvykat na život ve velkoměstě. Práce se dala sehnat, ale problémem bylo sehnat místo ve školce pro nejmladšího člena rodiny. Do zaměstnání jsem tedy nastoupit nemohla, a naše finanční situace se rapidně zhoršovala.
Vánoce se kvapem blížily a já marně sháněla místo ve školce, jestli se náhodou něco někde neuvolnilo. Zoufalství a beznaděj to byl náš každodenní pocit. Manžel sice často pracoval přesčas, ale peníze za tyto přesčasy měl dostat až v lednu. Neměli jsme dárky, neměli jsme kapra, stromeček, napečeno ani ovoce na stůl, prostě nic. Z jednoho platu po zaplacení nájmu toho moc nezbylo. Děti se ptaly, kdy už koupíme kapra a stromeček a já v noci plakala z neřešitelné situace. Nikdy předtím jsem se tak vroucně nemodlila k Bohu jako tehdy.
V dalších dnech, aby toho nebylo málo, se nám rozbila pračka a televize. Začala jsem si myslet, že nás Bůh za něco trestá, ale nevěděla jsem za co. „Možná jsme se neměli stěhovat,“ říkala jsem si. Každou noc jsem s pláčem poklekala k modlitbě a prosila za odpuštění, pokud jsem něco učinila špatně.
Jednou večer, když jsem setřela podlahy v celém bytě a stála přede dveřmi na chodbě, jsem potkala sousedku, která právě také dokončila úklid. Jelikož také sháněla místo ve školce pro svého malého syna, našly jsme společnou řeč.
Ptala se mě, jestli už mám napečeno, jestli máme už nakoupené dárky pro děti.
Já na to, že ještě ne, čemuž se podivila. Postěžovala jsem si jí, že se nám rozbila televize i pračka a že za chvíli začne Nemocnice na kraji města a že je mi líto, že to neuvidím. Poté jsme každá šla domů.
Za chvíli někdo zvonil a byla to sousedka s pozváním na kafe a na tu Nemocnici na kraji města. Děti spaly, manžel měl přijít z práce až v deset hodin, tak jsem tedy šla. Po filmu mě oslovil manžel sousedky, s tím že ví, že asi teď nemáme peníze a podával mi 500 korun s tím, že až budeme mít, tak mu je zase vrátíme. Byla jsem velice překvapena. Ani jsem nevěděla, co mu mám na to odpovědět. Zmohla jsem se jen říct, že nás ještě tak dobře neznají, aby nám mohli půjčit peníze. Ale soused trval na tom, že on ví, komu může a komu nemůže věřit. Ani nevím, jak jsem se pak domů dostala, kde jsem se rozplakala.
Druhý den jsme obdrželi balík z Moravy, kde mi jedna z kamarádek poslala krásná výstavní jablíčka s poznámkou „Možná v Praze máte lepší, ale třeba se ti hodí.“ Pak přišel další balík z Moravy, ve kterém mi manželova sestřenice poslala stromeček - krásnou borovičku. Večer, téhož dne, přijela moje sestra a říká „Vím, že ještě nemáš práci a tak s těmi penězi na tom nejste asi nejlépe a tak jsem ti alespoň něco přivezla. Nějaké hračky pro děti, maličkosti, kachnu, 2 kuřata, nějaké to cukroví, vánočku. A já jsem v té chvíli děkovala Bohu, že se smiloval. Další den soused přivedl kamaráda opraváře, který nám spravil televizi i pračku.
A tak se ptám, Co Vy si o tom myslíte? Je to náhoda nebo boží zásah?
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář