Vysněná země
12. 1. 2010
Bylo to koncem září v roce 1992. Letěli jsme letadlem po půlnoci z Ruzyňského letiště. Byl to krásný let, když jsem viděla jen girlandy světel měst, nad kterými jsme letěli. Nejdříve Budapešť pak Sofie, Atény a brzo ráno jsme přistáli na letišti Tel Avivu. Po odbavení jsme jeli autobusem do 50 km vzdáleného městečka Natanya. Cestou nám zastavili u mořského útesu, kde byl krásný výhled na východ slunce. Byla to nádherná podívaná. Všechna ta krása se znásobila, když jsem si uvědomila, po jaké zemi kráčím. Co krok to historie. Že je to svatá země, nikdo nepochyboval. V té chvíli jsem cítila, jak se mi chce plakat. Pro mě to byl mocný zážitek. To že já nicotná osůbka mohu kráčet po zemi, kde kdysi kráčel Ježíš. To byl takový můj první prožitek, který jsem hned po přistání zažila.
Po ubytování v hotelu jsme měli připraveno malé pohoštění majitelem hotelu. Pak byl oběd a odpoledne jsme měli odpočinek, který každý užil po svém. Většinou samozřejmě u moře, které bylo snad 200-300 m od hotelu. Pak byla večeře a zase volno. Po večeři mě to táhlo ven, chtěla jsem projít alespoň jednu ulici asi ze čtyř, které byly blízko hotelu. Dala jsem si za úkol, že každý večer před spaním půjdeme s paní s kterou jsem sdílela pokoj na procházku do jedné z ulic, abych viděla, jak tam ti lidé žijí. Bylo to pro mne lepší než se pořád máchat v moři. V jedné ulici byl kostel a lavičky před nimi tak jsme si na chvíli sedli a pozorovali dění kolem sebe. Nějaká paní přišla a mluvila na mně a já ji samozřejmě nerozuměla, ale nakonec jsme se dohovořili. Ptala se, odkud jsme. Odpověděli jsme jí, že z české republiky. Ihned zareagovala jako že ahá čeko. Ale více jsme jí již nerozuměli, ale bylo vidět, že o naši zemi ví. A tak jsme chodili každý den a pozorovali kolem sebe jejich život. Zdálo se mi, že zde lidé pořád slaví nějaké svátky, ale nevypadalo to, že by tím nějak trpěli málem. Navštívili jsme brusírnu diamantů, kde jsme si mohli také něco koupit, ale tolik peněz jsem neměla. Ale nevadilo mně to, jako dárky jsem sháněla hedvábné látky, ale nesehnala jsem je, a tak nakonec jsem koupila samet. Ten byl velice kvalitní. Pak malou kabelku z černých korálků a řetízkovým páskem pro dceru a pak nějaké pití pro manžela a to bylo vše. A protože se ženil můj syn, tak jsem si koupila látku na šaty. Pak jsme byli na Galilejském jezeře, u Mrtvého moře, kde je také kosmetický ústav, kde využívají léčivé účinky vody, bahna a soli z Mrtvého moře. Pak jsme byli na Masadě, v Jeruzalémě šli kalvárií, což byl pro mne nezapomenutelný zážitek. Jelikož mám bohatou fantazii, viděla jsem, jak Ježíš nese svůj kříž a po tváři mu stékájí kapky krve, lidé ho ponižují a urážejí. Jak mu asi bylo, když všechna muka vlastně trpěl právě pro ty, kteří ho takto mučili. Ale nejvíce na mě zapůsobil jeho hrob (i když se neví, jestli je to ten pravý) ve kterém byl uložen Ježíš po sejmutí z kříže. Těšila jsem se na to, až vejdu dovnitř že se tam v klidu pomodlím. Pro mě ten vstup byl strašným zklamáním. To co jsem tam viděla, mi připadalo jako znesvěcení hrobu. To že v chodbičce do samotného hrobu byl člověk, který tam čekal, jestli mu dáte nějakou tu korunu. A v samotné hrobce to samé. Vyšla jsem odtud a rozplakala jsem se. Bylo to nechutné. Takové místo takto znesvětit. Šla jsem stranou, abych nemusela vysvětlovat, proč pláču. Styděla jsem se, že tak pláču, čekala jsem, než mě to přejde. Pak jsme navštívili přístav, centrum víry (už jsem zapomněla název), muzeum. Dále stálou expozici kde se promítají fotografie těch, kteří zemřeli v koncentračních táborech a stále se čtou jejich jména. Je to velice skličující. Na řece Jordán jsme zažili křest německých turistů v řece nějakými pastory. A nakonec dům Elvise Preslyho. Každý večer jsme se vraceli unavení, ale plní dojmů. Viděli jsme také kostel, který byl postaven za pomoci 12 nebo 13 zemí. Každá ze zemí, která se na výstavbě podílela, sem umístila jeden obraz reprezentující jejich zemi. Byla tam i naše republika a náš obraz.
Celý zájezd byl až na chování některých lidí z naší výpravy vydařený. Jaké že bylo chování těchto lidí? Podle mne ostudné a moc jsem se za ně styděla. Každá výprava, která, byla ubytována v hotelu, měla svou část jídelny a své stoly označené vlaječkami své země. A podle toho bylo rozděleno pití na připravených stolech, které také byly označeny vlaječkami. Muži z naší skupiny si brali pití ze stolů jiných výprav, a došlo to tak daleko, že když jsme přišli my obědvat, tak nás museli hlídat číšníci. Některé ženy se chovaly také hrozně. Ze švédských stolů si brali müsli do misek a pak u stolu si to sypaly do připravených pytlíků a schovávaly do kabelek. Jídla si brali takové množství, že jim to z těch talířků padalo. Nemohla jsem pochopit, jak se může někdo takto chovat. Když jsme letěli zpět domů, tak jsme letěli aerolinkami naší společnosti. I tam, když se podávala káva, tak jeden pán si nechal šálek s podšálkem na památku. Pravda je, že se zeptal stewarda, že by si rád nechal ten šálek.Ten mu odpověděl, že to není sice zvykem, ale ať si ho tedy nechá. A já měla obavy před odjezdem, že jsem dlouho nikde nebyla a jestli se budu umět chovat tak, abych nedělala ostudu.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář