Naše Hepinka
Měli jsme trpasličí fenku jezevčici. Jelikož byla drobná a měla obličejíček stále mladý, každý si myslel, že je to štěně, i když již byla dávno dospělá. Byla velice inteligentní a nikdy neštěkala zbytečně, jak to někteří pejsci dělají. Sousedi nám vždy říkali, jak je ten náš pejsek strašně hodný, že neštěká, i když nejsme doma.
Když byla ještě malá a snažila jsem se ji naučit nedělat loužičky, kde se jí zachce, tak to bylo už zoufalé. Byli jsme spolu i hodinu venku, aby tam vykonala potřebu, ale kdepak, ona to držela, až když jsme přišli domů, pak šla do kuchyně pod stůl a tam tu loužičku udělala. V té době jsem pracovala na Metru, stanici Palackého náměstí, a sem tam se stavil policista se svým vlčákem. Protože jsem mu o tom vyprávěla, tak mi radil ve výchově, jak mám postupovat. Jak srolovat noviny a s nimi ji plácnout, když něco takového udělá. Já však to plácnutí nikdy neudělala dost důrazně, jelikož mi připadala křehká a nedokázala jsem to tak razantně vykonat.
Stalo se, že nás sousedi nad námi vytopili a tak jsme si zavolali likvidátorku z pojišťovny, která měla tu škodu vyhodnotit. Tak jsem se zavřela s Hepinkou v kuchyni a vařila oběd. Manžel tu paní vedl do obývacího pokoje, aby vyhodnotila následky vytopení. Hepinka stála pořád u dveří a dožadovala se, abych ji pustila za manželem. Slyšela, že se tam manžel s někým baví. Pořád jsem ji šeptem vysvětlovala, že tam teď nemůže, že musí chviličku počkat, ale nebylo to nic platné. Najednou, když jsem ji to znovu vysvětlovala, nevím již pokolikáté, tak se otočila ke mně, podívala se na mne pohledem, který nikdy nezapomenu. Vypadalo to, jako kdyby řekla ''tak ty takhle jo" a provokativně šla pod stůl a tam tu loužičku udělala. V tu chvíli moje nervy ruply a já zakřičela "ty potvoro, co jsi to udělala". A slyšela jsem, jak se paní likvidátorka rychle rozloučila a odešla. Já byla bez sebe, pořád jsem viděla ty oči, jak se na mě podívala. Popadla jsem ji, dvakrát plácla asi dost silně, protože zakvikla a dala jsem ji na balkon a řekla, že tam bude až do večera. Podívala se na mě jako, „To nemyslíš vážně, podívej se, jak jsem maličká, máš to srdce mě nechat tak dlouho tady?“ Ale znala to z dřívějška, že když něco vyvedla tak musela na balkon (samozřejmě jen v létě). Jindy když děti přišly domů ze školy tak si ji vzaly, a já ji vzala na milost. Tentokrát však, když děti přišly ze školy a ona už vyskakovala a těšila se, že už ji trest skončil a pak stála u dveří, aby si ji děti všimly, jsem jim to zakázala. Byla tam asi celkem 3 hodiny, ale pak jsem to už nevydržela a vpustila ji dovnitř. Od tohoto dne již nikdy nikde neudělala loužičku.